Ing. Alice Hospodková, Ph.D., vedoucí Oddělení polovodičů a MOVPE laboratoře, je přesvědčená, že ženy to mají ve fyzice stejně těžké, jako muži. Jedinou výjimkou je ovšem období mateřství.
Jste jednou z mála vedoucích oddělení na FZU. Jak vnímáte problematiku rovných příležitostí ve fyzikální komunitě?
Pojem „rovná příležitost“ je poněkud mlžný pojem, i když je moderní toto slovní spojení používat. Pro vědce v přírodních vědách zvyklých pracovat s exaktními veličinami, je to pojem asi těžko uchopitelný. Určitě jej nelze jednoduše podchytit statistikami obsazení různých pracovních pozic. Rozhodně to nelze ve fyzice, kterou se nechá okouzlit podstatně méně žen než mužů.
Pokud je otázka mířena na to, jestli to mají ženy ve vědě těžší než muži, pak by má osobní odpověď byla ne, ale s výjimkou jednoho období, a tím je období mateřství s malými dětmi. To je období těžkého hledání kompromisů, kolik času mohu věnovat dětem, práci, partnerovi a spánku.
Neexistuje žádné snadné řešení, každý hledá svůj vlastní kompromis. Navíc se ideální doba pro rodičovství překrývá většinou s dobou, kdy se od mladého vědce nebo vědkyně očekává, že odcestuje na dva roky do zahraničí na postdoktorandskou stáž. Komplikované to bývá i pro tatínky, ale u maminek je to mnohem složitější.
Zapojujete se aktivně do popularizace fyziky. Co by mohlo být motivací pro studující středních škol, aby se tomuto "nepopulárnímu" předmětu více věnovali?
Na středních školách je jednoznačně největší motivací dobrý pedagog, který své nadšení pro předmět umí předat jemu svěřeným studentům. To si určitě všichni dobře pamatujeme z dob svých studií. Být pedagogem je prostě obrovská každodenní odpovědnost, kterou si možná ne všichni učitelé v návalu povinností a starostí uvědomují.
Moc věřím tomu, že první krok pro to, aby studenti měli rádi obory jako matematika, fyzika nebo chemie, se udělal: přidalo se učitelům na platech. Možná se to zdá být přízemní, ale od výše platů se vše odvíjí. Je to první předpoklad pro zvýšení zájmu o pedagogiku mezi kvalitními studenty tak, aby si školy, které budoucí pedagogy připravují, mohly vybírat a aby v něm byly „rovné příležitosti“ pro muže a ženy. Snižuje se tak pravděpodobnost, že se do školství dostanou lidé, kteří tam prostě nepatří a nadělají víc škody než užitku.
I po zvýšení platů je to ale trochu depresívní počítání, kolik let musíme počkat, než se změna skutečně projeví: pár let je potřeba počkat na zvýšení zájmu o pedagogické studium, pět let zabere studium budoucích učitelů na vysoké škole, chvíli potrvá, než se noví pedagogové zdokonalí ve výuce, další nejméně čtyři roky potrvá, než tito noví pedagogové vychovají své studenty a než to společnost pocítí, to zabere dalších alespoň pět let studia a tři roky získávání praxe. Odhadem si tedy musíme počkat nejméně dvacet let.
Naštěstí i mezi současnými učiteli je řada vynikajících pedagogů, kteří se nedali odradit dřívějším platovým ohodnocením. Těch si musíme velmi vážit. Bylo by hezké najít nebo nabídnout nějakou dobrovolnou platformu (něco jako seznamku) pro navázáni osobního partnerství mezi vědci a učiteli, kteří by o takovou spolupráci měli zájem. Věřím, že by taková spolupráce mnohé vědecké pracovníky těšila a rádi by si na ni našli čas. Hned bych se do ní přihlásila.
Jaké je vaše oblíbené umělecké dílo s fyzikální tematikou?
To je neomšelá otázka. Asi tím byla myšlena kniha nebo film, ale jako první mě napadla Imprese, východ slunce od Clauda Moneta. Na obrazu je krásně vidět, že se světlo s větší vlnovou délkou rozptyluje méně a přes mlžnou atmosféru přístavu přímo projde jen červená a oranžová, zatímco krátké vlnové délky se rozptýlí ve tlusté vrstvě atmosféry a v mlze, kterou světlo prochází.
